Můj život v Grenoblu pokračuje..

Sedím na letišti v Lyonu, koukám na přilítající letadla a na zapadající Slunce a čekám, až se otevřou východ k letadlu do Prahy. Je to už počtvrtý co jsem byla na návštěvě v Grenoblu, od tý doby co jsem v červnu odjela z Erasmu. Prvně to bylo hned v září, skoro 2 týdny před začátkem semestru, turnaj Bourg d’Oisans, doslova mezi horami; výlet do 2500 m.n.m., koupání v ledovcovým jezeře... Podruhý jsem tu byla v listopadu. Jen víkend, zato kompletně hrazený moji drahou polovičkou jako dárek k červnovým narozeninám. No a pak v lednu, na turnaji Catch la Peuf s trochou lyžování, výletem do Ženevy a oslavou Fredových narozenin. No a teď. Život v Grenoblu pokračuje, a tak je čas i na trochu blogování.

Přiletěla jsem v úterý odpoledne, bylo hnusně, pršelo, libovala jsem si, jak dobře jsem vybrala teplou zimní obuv… Můžu myslím celkem jistě prohlásit, že to byl v Grenoblu oficiálně poslední zimní den, protože ve středu už vládlo slunce, a stejně tak i další čtyři dny mého pobytu. Odjíždím a kvetou tady jarní květinky, zlatej déšť a docela dost stromů, který jsou teda kromě květů obsypaný i rojem včel. Zimní boty jsem rozhodně měla nechat doma ve skříni.

 No a co jsem dělala? Ve středu a ve čtvrtek jsem poctivě předstírala učení na státnice a dělání nového portfolia.. No a mimo to sem se byla projet na kole ke své grenobloiské Alma Mater, prošla se do supermarketu a nakoupila strašně moc ovoce a zeleniny a jiných dobrých věcí a pak jsem je s potěšením jedla, což se mi v Praze moc často nestává.. Mimochodem, škola architektury v Grenoblu je v dost nebezpečný čtvrti, a navíc přímo před školou bylo točitý schodiště, na kterém zlý lidi často přepádávali nebohý studenty s notebookama a dobrejma foťákama. Někoho to evidentně přestalo bavit a udělali tam místo toho přímý schody o šířce snad 4 metry.. ztělesněná přehlednost. Ve středu večer jsem taky byla na halovym tréninku, kde jsem si lehce vymkla kotník, takže ve čtvrtek jsem místo venkovního tréninku večer šla rovnou do hospody..

V pátek jsem vyrazila do Ženevy potkat Jirku Hrušku z frisbee teamu, který se tam s rodinou vydal na prázdniny a taky s Martí, která studuje v Lausanne. Bylo krásně, s Jirkou jsem se prošli po břehu jezera, kde se válelo spoustu polonahých ženevských občanů, užívajících si páteční odpoledne. Náhodou jsme prošli botanickou a došli až Paláci Národů, před kterým stojí ohromná židle. Konala se tam zrovna nějaká ležérněji laděná demonstrace arabsky vyhlížejícího národu. Pak přijela i ta Martí a společně jsme šli do historickýho centra a dali si víno ve velmi přátelském podniku. Já jsem přitom řešila spolujízdu zpátky do Grenoblu, protože mi ji můj původní řidič odřekl dvě hodiny před odjezdem.. Sehnala jsem.. ale bylo to napínavý, hlavně když jsem přicházela za tmy k autu, kterým jsem měla jet, a vevnitř seděl kluk v mým věku a vedle něj 40ti letej černoch. Ale všechno dobře dopadlo a oba byli navíc moc milý.

V sobotu jsme stěhovali Fredova kamaráda, z baráku s výhledem na hory do většího baráku s ještě lepším výhledem na hory.. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem začala reálně zvažovat, zda se jednou neodstěhovat z města na venkov. Ten klid, ten mír, oběd na terase s výhledem do údolí a na hřebeny.. Jenže to bych se asi musela odstěhovat na Šumavu nebo do Krkonoš, páč kolem Prahy to takhle pěkný prostě není. Večer jsme u Freda na bytě udělali večeři pro kamarády, bylo nás sedm, jedli jsme pizzu dle italského receptu mojí grenoblo-italske spolubdlící Livie, pili víno a já jsem kolem jedenáctý úplně odpadla, a probudila se až ráno.

A dneska klídek, pohodička, hodně nádobí na umytí, procházka kolem řeky, 19°C (venku), pizza co zbyla ze včera, pusa, ahoj, bus do Lyonu a letadlo do Prahy.. Nashledanou v dubnu v Kodani.